Elektrické a magnetické jevy lidstvo uchvacovaly od pradávna. Vzhledem k tomu, že člověk je schopen pozorovat a cítit jenom jejich sekundární projevy, jako třeba světlo nebo teplo, byl dlouho jejich původ přisuzován nadpozemským silám. Celá století civilizačního vývoje byla zapotřebí, než se člověku povedlo obtížně rozluštit podstatu elektřiny a magnetismu. I přes to, že v minulosti člověk neuměl sám elektřinu vyrábět, byly mu známé její přirozené zdroje, které se naučil využívat. Napříč starověkem, středověkem i novověkem je jedno odvětví, které s elektřinou vždy pracovalo. Je to léčitelství nebo, chcete-li, medicína. LAMA energy vám takto přináší první část zajímavého článku, dnes o možném využití této formy energie v minulosti.
První zmínky o elektroléčbě pocházejí z doby okolo roku 2000 př. n. l. V té době byli v Egyptě využíváni rejnoci a v Římě úhoři. Silné elektrické výboje, které jsou tito vodní živočichové schopní vygenerovat, sloužily k léčbě celé řady neduhů počínaje bolestmi hlavy nebo břicha a konče dnou. Bohužel, záznamy o efektivitě těchto léčebných postupů se nedochovaly. Nástup středověku s sebou přinesl značný vědecký úpadek, často označovaný jako „doba temna“. Postupně tak nezůstal nikdo, kdo by na poznatky o rejnočí a úhoří terapii navázal.
Až teprve v 17. století vznikají první „novodobé“ poznatky o elektřině, které jsou v průběhu 18. století, obvykle metodou pokus-omyl a za proměnlivé zdárnosti, implementovány do medicíny. Blahodárný účinek elektřiny na lidský organismus byl spatřován v její domnělé schopnost rozpouštět nahromaděné tekutiny, především krev, a zrychlit jejich oběh. Předpokládané spektrum potencionálně vyléčitelných nemocí bylo od bolestí hlav a rýmy přes horečky až po mor. O hojnou propagaci léčby elektřinou se zasloužil německý lékař J. G. Schaffder, který prováděl výzkum v oblasti léčby ochrnutých končetin. Dokázal, že elektrický výboj způsobuje zrychlení pulsu, zdokumentoval kožní projevy v místě kontaktu se zdrojem elektřiny a zaznamenával pocity respondentů.
Za jednoho z průkopníků elektrofyziologie a elektroterapie je dodnes považován český lékař Jan Křtitel Antonín Boháč. Jeho specializací byla experimentální léčba obrny, omezené hybnosti po mozkové mrtvici, ale také bolestí hlavy.
Na počátku 20. století byla elektroléčba zavedena do psychiatrie v podobě elektrokonvulzivní terapie tedy, lidově řečeno, elektrošoků. Terapie je dodnes využívána k léčbě vážných psychických chorob (maniodepresivní psychóza, hluboké deprese nebo některé typy schizofrenie). Podstatou procedury je vyslání krátkého elektrického pulsu do mozku, který umožní „restart“ elektrických signálů v neuronech a změny v jejich rytmech, což vede ke skokovému zlepšení zdravotního stavu pacienta. Zákrok se provádí vždy pod narkózou a po podání léků na uvolnění svalstva, protože tělo na elektrický puls reaguje vyvoláním epileptického záchvatu.
Terapie začala být po krátké době od svého vzniku širokou společností negativně vnímána. Mohly za to, paradoxně, její ohromující výsledky. Představena byla v roce 1937 italským lékařem Ugem Cerlettiem a do pár let se stala univerzálním lékem na všechno. V době 40. – 60. let 20. století byla oblíbeným prostředkem například i k léčbě alkoholismu. Věhlas převratné metody byl tedy nakonec zastíněn svědectvími pacientů o elektrošokové léčbě za plného vědomí, o následných záchvatech a zraněních, které si z procedur odnesli.
V příštím díle se dočtete, jak se elektřina využívá v medicíně dnes. Tento seriál vám přináší LAMA energy.
