Pokud prožíváte lásku k druhému člověku, ponořte se hlouběji do této lásky, ponořte se ke zdroji této lásky ve vašem nitru, odevzdejte se prožívání tohoto pocitu a dovolte vaší bytosti stát se touto láskou.
Odevzdejte se lásce. Budujte svou identitu na lásce. Najednou si uvědomíte, že nejste člověk, který žárlí, že nejste člověk, který má potřebu kontrolovat, nejste člověk, který žije ve strachu. Jste láska, která zažívá samu sebe v své hlubší a hlubší podstatě.
Strach a úzkost
Jednou z příčin úzkosti, která provází žárlivost je ztráta sebeúcty. Vynořují se ve vás všechny možné druhy pochybností. Nemáte dost peněz. Něco není v pořádku s vaším tělem. Pokud máte nízké sebevědomí, žárlivost poskytne příležitost opět se utvrdit v tom, že kvůli vašim nedostatkům nemůžete být milováni.
Zkuste pozorně prozkoumat vaše myšlenky. Je možné, že na jejich pozadí odhalíte staré mechanismy, které vás trápí už dlouhou dobu a trápili vás už před tím, než jste se setkali s vaším partnerem. Partnera nyní pouze používáte jako záminku pro spuštění stejných mechanismů z vaší minulosti.
Dostáváme se tak k dalšímu způsobu, jak se vyrovnat se žárlivostí: Uvědomte si, že trápíte a ponižujete sami sebe, přičemž situace, která vyvolala žárlivost není skutečnou příčinou vaší nízké sebeúcty. Postavte se tomuto faktu tváří v tvář a nesnažte se vinit partnera.
Hlubším zdrojem úzkosti je strach ze ztráty rodinného hnízda. Jeden z dvojice v partnerském vztahu bývá obvykle více orientován na zajištění vztahu. V mnoha případech to bývá žena. V přírodě se obvykle samička stará o hnízdo a jeho bezpečí. Strach ze ztráty tohoto bezpečí je zakořeněn hluboko v povaze ženy. Žena obvykle pociťuje více úzkosti v situacích kdy hrozí ztráta domova nebo jiných biologických podmínek, potřebných pro zabezpečení rodiny. Ale i muž dokáže propadnout posedlosti bezpečím. Zejména v situacích, kdy se žena stává svobodnější a sebevědomější. V takové chvíli muž stejně často zažívá pocit úzkosti ze ztráty bezpečí v rodinném hnízdě.
Dětská úzkost
Ještě hlubší než strach o rodinné hnízdo a blíže k jádru žárlivosti se nachází úzkost, která se v člověku usídlila v jeho dětství. Při pohledu do vlastního nitra můžeme narazit na různé formy strachu a úzkosti. Často se s námi vlečou celý život a jejich kořeny lze odhalit v určitých konkrétních událostech, které jsme prožili jako děti. Každý z nás si v sobě nese různé traumata a ukryté vzpomínky, které se v nás začnou hromadit od okamžiku narození. Později v dospělosti tato traumata vycházejí na povrch v různých situacích. Pokud dokážete pozorně vnímat odkud vycházejí vaše pocity, možná zjistíte, že to, co na první pohled pociťujete jako žárlivost následkem určité aktuální události, může vycházet z hlubších úrovní vaší paměti.
Tyto úrovně žárlivosti jsou více iluzí než realitou. Pocházejí z minulosti, z dětství, neodrážejí přímo vaši současnou zkušenost a to co zažíváte v daném okamžiku. Trápíte se úzkostí, která nemá původ v realitě daného okamžiku.
Jádro iluze
Postupně se dostáváme hlouběji k jádru cibule zvané žárlivost. Jádro je zdroj. Bez tohoto zdroje a základu by neexistovaly ani ostatně okrajové a povrchnější vrstvy žárlivosti. V jádru je hlubší forma strachu a úzkosti, jako jsou ty, které jsem stručně popisoval dosud.
Hlubší forma strachu se na první pohled jeví jako strach ze samoty. Objevil se už ve vašem dětství, v situacích kdy vás rodiče nechali samých. Zachvátil vás strach, plakali jste, křičeli jste, ale nikdo vás neslyšel.
Hluboká úzkost souvisí se strachem ze smrti. Vaše bytost je tak křehká a pomíjivá. Toto poznání je bezprostřední, skutečné.
Strach ze smrti je velmi blízký dalšímu druhu strachu – strachu z lásky. Když milujeme, ztrácíme sami sebe, ztrácíme se v druhém člověku. Používáme výraz “fall in love”, protože láska je jako pád do hluboké bezedné propasti. Ztrácíte svou identitu, svou autonomii, najednou máte pocit, že nevíte kdo vlastně jste.
Strach ze samoty, strach ze smrti, strach z lásky – všechno jsou to aspekty jediného strachu. Strachu z nekonečné prázdnoty. Smrt je pro nás vyjádřením této prázdnoty. Nevíme co bude po smrti. Hledíme před sebe a nevidíme nic pouze nicotu. Tato prázdnota je v našem vědomí neustále přítomna. A žárlivost nás vystavuje tváří tvář této prázdnotě.
Všechny uvedené druhy strachu – strach ze smrti, z lásky, osamělosti a prázdnoty – jsou téměř samotným jádrem. Všechny směřují k základním existencionálním otázkám. Je to problém vašeho samotného bytí.
Žárlivost ve svém jádru není problém vztahu, ani problém lásky, ale náboženský problém. Žárlivost je problém naší spirituality.
Slovo náboženství nepoužívám v termínech morálky a víry. Mám na mysli náboženství, jako způsob vnímání vlastního bytí – vašich pocitů, smyslů, vnitřní osamělosti, vnitřní reality, kterou intenzivně prožíváte, ale nikdy ji nedokážete úplně sdílet s druhými lidmi.
Skutečné náboženství nesouvisí ani tak s chozením do kostela, jako s vaším vnitřním vnímáním vlastního bytí. Váš vztah k vlastní existenci je základem náboženství a tento základ je samotným jádrem pomyslné cibule. Žárlivost vrhá světlo na samotné základy lidské bytosti.
Kdo jsem?
Základní otázka lidské existence zní “kdo jsem?”. Kdo je ten, který ztrácí sebevědomí? Kdo je ten, který cítí všechny tyto pocity? Kdo je ten, který potřebuje hnízdo na svou ochranu? Kdo je ten, který se bojí? Kdo je ten, který říká “to je moje”? Kdo je to klubko očekávání? Kdo je “Já”?
Východní tradice používá pojmenování “ego”. V našich západních zemích také používáme slovo ego, například v psychoanalýze ego označuje naši schopnost vypořádat se s realitou. Význam slova “ego”, v jakém ho používám já, je odlišný. Ego v mém pojetí, je vytvářeno našimi očekáváními, živené touhou vlastnit, ovládat, podmaňovat … V krátkosti – ego je tím, co dokáže žárlit. Ego, stejně jako žárlivost, jsou iluzemi. Když prožíváte žárlivost, máte možnost nahlédnout do iluzorních pocitů a představ vytvořených egem.
Můžeme si to ukázat na příkladu závisti. Za prvé se zkuste podívat na to, na základě čehož závidíte druhé osobě – vnímáte povrchní skutečnost a vnější objekty. Netušíte zda je druhý člověk ve svém nitru skutečné šťastný. Když pozorujete druhého člověka, vnímáte pouze vlastní projekce. Neexistuje způsob jak se dostat do nitra druhého člověka. Jediným způsobem je dosáhnout skutečného poznání vlastní podstaty.
Závist porovnává vaše ego s egem někoho druhého. Toto srovnávání je založeno na iluzi dvou oddělených entit, které lze srovnávat. Ale ve skutečnosti druhý člověk není objektem, ale subjektem – vnitřním, skrytým, unikátním a nesrovnatelným. Snažíme se objektivizovat tuto subjektivní realitu, abychom mohli posuzovat druhé a porovnávat se s nimi.
Závist, majetnictví, žárlivost, samotné ego – to nejsou morální nebo etické problémy. Je nepodstatné zda je označíme jako dobré nebo špatné. Důležité je pochopit že nejsou skutečné, že jsou iluzorní. Je to otázka reality a iluze, autenticity a falešnosti. Když píšu o odhazování jednotlivých vrstev, směřuji k vědomému vnímání. Prostřednictvím tohoto vědomého vnímání může člověk pochopit iluze, které vytváří jeho ego.
Bezútěšný pocit žárlivosti je erupcí, hlubokou katarzí našeho ega. To je důvod, proč je žárlivost takovou významnou příležitostí podívat se svému egu tváří v tvář. Je to však zároveň velmi těžké. Vyžaduje to velmi ostré a vědomé pozorování sama sebe. Ego se obvykle skrývá. Svou těkavost a křehkost maskuje různými způsoby – soudí, porovnává, závidí, obviňuje. Odvádí pozornost od samého sebe k vnějším objektům.
Jak ale ego vůbec vzniká? Co ho vytváří? Jak vznikají iluze, které nám – ve jménu bezpečí a ochrany – způsobují bolest, izolují nás, vzdalují druhým lidem a berou nám víru v existenci jako takovou? Všichni žijeme ve strachu. A ten strach má stejný původ jako žárlivost: ego.
Bezedná propast
Abychom pochopili ego, musíme se vrátit k jádru žárlivosti. Strach z lásky, strach ze smrti, strach z osamělosti – na pozadí těchto pocitů je náš vztah k prázdnotě, která nás provází po celý život.
Jean-Paul Sartre ve své nejdůležitější knize Bytí a nicota popsal hrůzu, kterou v nás, lidských bytostech, vyvolává vědomí vlastní nicotnosti. Odpovědí na tuto hrůzu je naše snaha stát se něčím. Ve skutečnosti jsme ničím. Jsme součástí nedefinovatelné nezměrné prázdnoty. Z prázdnoty jsme se narodili a do prázdnoty se vracíme v okamžiku smrti. Součástí této prázdnoty jsme neustále, ale uvědomění si tohoto faktu je tak děsivé, tak ohromující, že děláme vše pro to abychom se stali něčím. Vytváříme své ego.
Bytí a nicota, to je ego a existence, žárlivost a bezedná propast. Smrt je neustále přítomna, v každém okamžiku našeho života, stejně jako prázdnota. Smrt je vstup do této prázdnoty, návrat k naší podstatě, k tomu z čeho jsme vzešli. A to je náš základní strach. Obranou proti tomuto strachu je snaha být někým, snaha vlastnit a hromadit. Celá struktura ega je negativní reakcí na fakt prázdnoty.
Existuje však zázračná alchymie – ta může nastat tehdy, když to, čemu říkáme ego, najde k prázdnotě pozitivní vztah. Pak se pomaličku můžeme vzdávat své připoutanosti a ponořit se do vděčnosti a srdeční oslavě celého bytí. Pouze pak budeme schopni opravdové lásky. Až řekneme hluboké ano prázdnotě, existenci, celku, najdeme v prázdnotě svůj domov. Toto je pozitivní, čistá, osvícená odpověď na existenciálně situaci, která nám byla dána.
Falešné idoly
Mnozí lidé nedokáží na prázdnotu reagovat pozitivně. Snaží se s ní bojovat a v důsledku toho žijí své životy ve strachu. Nicméně je tu smrt a ta nám připomíná prázdnotu. Stejně tak osamělost a láska. Prostřednictvím těchto tří jevů zažíváme prázdnotu tady a teď. Člověk, který má k prázdnotě negativní postoj bude lpět na svém vztahu, bude se snažit vlastnit a ovládat. Toto napětí a bludné kruhy odrážejí základní strach – naši negativní odpověď na prázdnotu.
Ego ve svém strachu chrání samo sebe před skutečností. Toto je skutečné jádro žárlivosti. V tomto jádru stojíte žárlivosti tváří v tvář. Přes mnohé iluze, mnohé povrchní projevy jsme se dostali až k jádru.
Co můžete udělat abyste žárlivosti zbavili? Uskutečnit zásadní obrat a totálně se odevzdat lásce k prázdnotě. Tento obrat přinese hluboký náboženský vhled do vašeho života. Prázdnota je zde na to abychom ji milovali a našli si v ní svůj domov. To je to, čemu náboženství říkají předání. Předali jste se prázdnotě, vzdali jste se kontroly.
Kdo se snaží poutat, stane se upoutaným. Vaše iluze jsou velmi zranitelné a nesnesitelná bolest způsobená žárlivostí je projevem této zranitelnosti.
To je to, co zažíváte. Okamžik žárlivosti je nezbytná katarze tohoto bytostného problému.
K jádru
Vztah s druhým člověkem, může být cesta k odhalení nejvyšší skutečnosti. Prostřednictvím lásky k milované bytosti lze zažít čirou prázdnotu a její požehnání.
Ale pokud se snažíte vlastnit prostřednictvím utkvělých představ, nebo si přivlastnit milovanou osobu prostřednictvím žárlivosti, uzavíráte sami sobě cestu k seberealizaci. Pokud máte odmítavý postoj k prázdnotě stojíte na falešných základech ega. Osoba, nebo určité principy, které se snažíte vlastnit, to vše je jen projekce ega. Není to skutečnost: Vytváříte si vztah s iluzí, projekcí, kterou jste sami stvořili, abyste chránili před existencionálním strachem.
Člověk který skutečně miluje, pociťuje jak z něj láska volně plyne. Není možné lásku donutit aby proudila pouze k jednomu člověku. Pokud je proudění vaší lásky závislé na jednom člověku nebo objektu, prožíváte ve skutečnosti připoutání.
Pokud skutečně milujete zažíváte pocit lásky k celému bytí. V připoutanosti však nutíte lásku proudit pouze jedním směrem. Skutečná láska protéká, plyne, září. Jako když hodíte do vody kámen a kruhy na hladině se šíří na všechny strany. Proudění lásky může zaplavovat jeden objekt, ale spolu s ním zaplavuje celou existenci. V tom spočívá božská povaha lásky.
Příležitost, kterou máte jako žárlivý člověk spočívá v obrácení pozornosti do svého nitra. Zapomeňte na druhého člověka a podívejte se tváří tvář své vlastní existenci. Vstupte do své hloubky, procházejte jednotlivými slupkami cibule, dokud se dostanete k jejímu jádru, ve kterém leží váš vztah k samotné existenci.
Pokud prožíváte lásku k druhému člověku, ponořte se hlouběji do této lásky, ponořte se ke zdroji této lásky ve vašem nitru, odevzdejte se prožívání tohoto pocitu a dovolte vaší bytosti stát se touto láskou. Odevzdejte se lásce. Budujte svou identitu na lásce. Najednou si uvědomíte, že nejste člověk, který žárlí, že nejste člověk, který má potřebu kontrolovat, nejste člověk, který žije ve strachu. Jste láska, která zažívá samu sebe ve své hlubší a hlubší podstatě.